Před rokem 1950

Do Prahy přišli salesiáni na žádost kardinála Kašpara. Salesiánský ústav v Kobylisích postavil Štěpán Trochta Výstavba byla zahájena v červenci 1936. První část domu byla dostavěna v roce 1937 a Štěpán Trochta se také stal jeho prvním ředitelem. Ústav zahrnoval Salesiánský chlapecký domov J. Em. kardinála Kašpara (konvikt), oratoř a ústavní kapli sv. Terezičky. Tato kaple byla otevřena i pro veřejnost a měla být součástí pozdějšího kostela. V ústavu bylo před válkou ubytováno cca 200 chlapců. Hojně navštěvovaná oratoř zase nabízela divadlo, film, zpěv, hudbu, kroužky a množství sportovních aktivit. Během války nedošlo k zásadním změnám v chodu domu, přestože zde byl jistý útlum, a také hrozilo nebezpečí záboru ze strany nacistů. Druhá část ústavu i s divadlem byla dokončena až v roce 1947. K plánované stavbě kostela však došlo až koncem 90. let.

Ještě před otevřením domu v Kobylisích však salesiáni přijali nabídku kardinála Kašpara a po nezbytné rekonstrukci převzali kostel sv. Kříže Na Příkopech. Znovuposvěcen byl 16. 5. 1937.

V Kobylisích byla k 1. 12. 1946 oficiálně zřízena farnost. Velmi záhy se podařilo vybudovat živou církevní obec. Po roce 1948 bylo nutno přesunout bohoslužby do divadla, nicméně až do záboru domu v roce 1950 farnost slibně rozvíjela své salesiánské poslání.

V letech budování komunismu (1950 – 1989)

V roce 1950 byl celý salesiánský dům zabrán tehdejší komunistickou mocí, chovanci byli propuštěni domů a salesiáni umístěni v internačních táborech či ve vězení. Skrze modlitby a utrpení spolubratří však pokračovalo salesiánské dílo neviditelně dál a připravovalo se požehnání, z kterého můžeme čerpat do dnešních dnů.

Opuštěný objekt ústavu byl přidělen jednotce protiletadlového dělostřelectva. Po armádě se do bývalého chlapeckého domova nastěhovala speciální internátní škola. Prostory divadla fungovaly jako scéna bez stálého souboru pod jménem Klicperovo divadlo, kterou provozoval Obvodní kulturní dům. Takový stav trval až do roku 1989.

Po návratu z internací a vězení v 50. a 60. letech našla řada salesiánů zaměstnání v Praze. Postupně zde bydlelo až 30 spolubratří. Činnost se přenesla do soukromých bytů a rekreačních chalup. Snahou bylo nejdříve vlastní vzdělávání, příprava na působení v případě změny politického života a na rozvoj dalších salesiánských povolání. Vůči okolí pak salesiánská činnost pokračovala v podobě individuálního působení spolubratří. Ke značnému rozšíření pastoračních aktivit salesiánů pak došlo až v souvislosti s Pražským jarem 1968.

Kaple sv. Terezie fungovala i po roce 1950 jako farní kostel. Někteří starší chovanci, kteří chodili do průmyslových škol nebo na vysoké školy, si našli v Kobylisích podnájem a začali vytvářet kolem kaple společenství. To se však později přirozeným vývojem rozpadlo. Do Kobylis přišel kaplan od sv. Antonína P. František Sedlák, duševně nemocný člověk. Později v roce 1990 se našla listina, na které se podpisem zavázal, že v Kobylisích salesiánskou tradici zlikviduje. Úplně se mu to nepovedlo. Od roku 1967 byla farnost spravována farářem bohnickým. V roce 1969 přichází do farnosti jako výpomocný duchovní salesián Jan Vývoda. V roce 1971 zakoupil domek na Čimické, který se stal střediskem řady pastoračních aktivit a společenství. Začaly se obnovovat farní struktury, rozvíjela se katecheze dětí a mládeže, ve farnosti se pořádalo množství akcí. Za éry komunizmu se farnost díky soustavnému působení P. Vývody a řady angažovaných Volontárií Dona Boska (VDB), Salesiánů spolupracovníků (ACS) a dalších laiků zařadila mezi nejaktivnější farnosti v Praze.

Významnou byla také přítomnost salesiánů v kostele sv. Kříže v letech 1969 – 1972. Tehdy díky politickému uvolnění v období Pražského jara se tu začala scházet mládež. Správcem kostela se stal salesián Josef Kubín, ale působili zde i mnozí další. Zpovědnice byly nabité, mnoho mladých lidí se tehdy dalo pokřtít. Pořádaly se bohoslužby slova, promítaly diapozitivy, velmi působivé byly kostelní vývěsky, vytvořila se rytmická skupina Giovani. V roce 1972 však P. Kubín musel od Sv. Kříže odejít. Ze společenství u Kříže tak vznikly skupiny mládeže, pro něž se připravovaly duchovní obnovy, sportovní programy, letní prázdninové pobyty, „puťáky“ apod. Z manželských společenství se pod vedením Josefa Kopeckého začali formovat první salesiánští spolupracovníci. První spolupracovnický slib se skládal v roce 1976.

Po roce 1970 začali salesiáni organizovat teologické studium i pro laiky. Hlavní zodpovědnost na sebe vzal Josef Šplíchal. Studium probíhalo v 5 až 12členných skupinách a trvalo v průměru osm až devět roků a absolvovalo je asi 80 až 90 studentů. Protože rostla potřeba systematické teologické přípravy vedoucích skupin mládeže, vznikla v roce 1979 takzvaná malá teologie. 3 až 4hodinové přednášky (jedenkrát za 14 dní) pro skupinu o 10 až 20 účastnících probíhaly po dobu 3,5 roku. Do roku 1990 studium v Praze absolvovalo 14 skupin. Kromě toho byly organizovány takzvané letní kurzy s intenzivní výukou filozofie a teologie.

Významným pro pastorační působení salesiánů v posledním desetiletí totality bylo chaloupkové hnutí. Pojem „chaloupky“ označuje křesťanské prázdninové pobytové akce pro menší počet věřících účastníků (do 20 chlapců nebo dívek) pořádané v salesiánském duchu, k nimž neoddělitelně patřila i systematická příprava a formace vedoucích a asistentů a osobní vztahy s dětmi. Chaloupky byly jedním ze stěžejních a důležitých děl nejen v salesiánské provincii, ale v celé české pronásledované církvi. Projevilo velkou životnost a podílelo se na upevnění víry a orientaci v povolání tisíců mladých lidí. Bylo v něm také formováno mnoho současných diecézních i řeholních kněží, salesiánů a ostatních členů salesiánské rodiny. Je to dílo, které nebylo odnikud převzaté a je církvi v České republice vlastní. Základními výchovnými principy byly priorita osobních vztahů, propojení lidí z různých oblastí a model žité víry“, rodinný duch a zapojování starších chlapců do výchovné práce. Začátky tohoto díla spadají do roku 1968 a jsou spojeny s postavou „Arcíka“ – salesiána Jaroslava Lanka. Od roku 1974 jsou neodmyslitelně spjaty s „Kájou“ Herbstem a od roku 1986 s „Reverendem“ Pavlem Kadlečíkem.

K úplnosti ještě zbývá zmínit také účast salesiánů na vydávání tzv. samizdatové literatury. V roce 1987 začal vycházet samizdatový časopis Čtení do krosny, který vydávala skupinka odvážných salesiánů a laiků.

Po roce 1990

Po pádu komunistického režimu pokračovala řada spolubratří ve svém dosavadním individuálním působení (chaloupky, formace laiků a zejména salesiánských spolupracovníků apod.). Opět jsme převzali salesiánskou farní pastoraci v Kobylisích a duchovní službu u Sv. Kříže Na Příkopech.

Zákonem 338/1991 Sb. nám byl k 1.8.1991 právně navrácen kobyliský dům. Nejprve bylo k 31.12.1991 uvolněno divadlo, které dostalo název Salesiánské divadlo, a část domu, kde se začala rozvíjet oratoř. V domě i nadále sídlila Speciální škola pro děti s vadami řeči. Tuto školu jsme v roce 1995 převzali jako Církevní školu Don Bosko a stali jsme se jejími dočasnými zřizovateli. Škola se přestěhovala v září 1995 a funkci jejího zřizovatele převzalo Arcibiskupství pražské.

Obnova komunitního života: Zpočátku bylo možno v objektu ubytovat jen několik málo spolubratří, ostatní bydleli rozptýleni ve svých bytech či podnájmech po Praze. Prvním ředitelem komunity se stal Karel Herbst, který byl zároveň po Janu Vývodovi jmenován farářem u Sv. Terezičky. O společném životě komunity se v této době nedá mluvit – jedinými společnými akcemi byla „cvičení šťastné smrti“, která se konala jednou za měsíc na faře u Terezičky. Spolubratři se zde scházeli z celé Prahy. V roce 1992 začali salesiáni používat první místnosti v kobyliském domě. V dalších letech se postupně do Kobylis stěhují další spolubratři, takže komunita pomalu začíná nabývat konkrétnějších obrysů.

Po vystěhování školy v roce 1994 bylo možné začít se stavebními úpravami a vybavováním objektu. Ještě dříve, než se to podařilo, se sem za neutěšené situace nastěhovali naši studenti s ředitelem Emilem Matušů. Příchod většího množství bohoslovců na krátký čas změnil orientaci komunity na komunitu v podstatě studijní se svými specifickými potřebami. Pokračovala rekonstrukce domu, takže i další spolubratři, kteří do té doby žili v rozptýlení, se mohli postupně stěhovat do komunitního domu.

Salesiánské středisko mládeže: Již od roku 1990 začalo úsilí o obnovu oratoře. Zpočátku se jednalo jen o tzv. nedělní oratoř. Hry na hřišti bývaly zakončeny katechezí a modlitbou v kapli (většina účastníků byla tehdy z nábožensky praktikujících rodin). Od této praxe se v roce 1991 pro nezájem upustilo, protože většina věřící mládeže z farnosti byla organizována ve skautu. Po odchodu školy získala oratoř více prostoru. K 1. 9. 1995 bylo zřízeno Salesiánské středisko mládeže – dům dětí a mládeže.Středisku se i s omezenými zdroji podařilo obnovit prostory v budově i venkovní hřiště a rozvinout činnost pro několik stovek dětí a mladých lidí zejména ve věku od 12 do 16 let. Od 3.9. 2003 středisko přestává být účelovým zařízením církve a stává se obecně prospěšnou společností (o. p. s.). V roce 2006 středisko registrovalo sociální službu Nízkoprahový klub pro děti a mládež Vrtule. V roce 2015 spojilo svou činnost se Salesiánským klubem mládeže, který vedle střediska provozoval zájmové kroužky a Centrum pro rodinu. Od roku 2016 je středisko zapsáno v Rejstříku škol a školských zařízení.

Portál: Vznik nakladatelství Portál je úzce spojen s časopisem Anno Domini, který byl následovníkem samizdatového Čtení do krosny. Nadšení spolupracovníci přišli s myšlenkou samostatného nakladatelství s knižní produkcí. V říjnu 1990 vzniklo salesiánské nakladatelství a vydavatelství Portál jako hospodářské zařízení Salesiánké provincie, které se po změně právních předpisů transformovalo v roce 1993 do společnosti s ručením omezeným, jejímž jediným společníkem je Salesiánská provincie Praha. Do řízení díla byli od začátku zapojeni salesiánští spolupracovníci, prvním ředitelem byl Jindřich Sirovátka. Od roku 1998 vede nakladatelství salesián Jaroslav Kuchař. Během prvních deseti let své činnosti se nakladatelství stalo jedním z nejvýznamnějších producentů pedagogické a psychologické literatury v České republice, uznávaným mezi odborníky, studenty i běžnou populací. Vedle knih vydává též periodické publikace, tedy časopisy. Nakladatelství sídlí v areálu „Na statku“, který provincie získala v roce 1990 z dědictví po zesnulém statkáři panu Josefu Bohuslavovi.

Ve stejném areálu začala působila další společnost. V dubnu 1991 byla podepsána společenská smlouva o vzniku tiskárny Adalbert Praha, s. r. o., v níž byly vedle salesiánské inspektorie a Portálu dalšími společníky Arcibiskupství pražské, Biskupství českobudějovické, Biskupství královéhradecké a ing. Obruča. Zřejmě i díky tomu, že tiskárna měla příliš „pánů“, zanikla. Provoz tiskárny byl ukončen k 31.5.1996.

Škola Jabok: V roce 1992 byla také založena díky neutuchající aktivitě Libora Ovečky, Mirei Ryškové a Josefa Šplíchala Vyšší teologická a sociálně pedagogická škola JABOK. Byla původně zamýšlena mimo jiné i jako postnoviciát pro naše studenty, kteří zde mohli získat sociálně pedagogickou kvalifikaci. Studenti se však postupně stěhovali do Českých Budějovic. Svůj původní záměr poskytnout studentům této školy také vysokoškolské vzdělání bylo v únoru 1999 dosaženo dohodou o spolupráci s ETF UK. Počátkem akademického roku 2005/2006 je na Jaboku zřízena salesiánská komunita.

Stavební úpravy: Velkou stavební akcí byla rekonstrukce kostela sv. Terezie od Dítěte Ježíše, která započala v roce 1997. Kostel byl vysvěcen 23. 10. 2000. V roce 2008 byla provedena rozsáhlá oprava venkovního areálu: nový povrch hřiště, asfaltové parkoviště. V letech 2019-2020 byla realizována přestavba vstupních prostor a nástavba na terase.

Farnost Bohnice: K 1. 9. 2002 salesiáni převzali duchovní správu farnosti sv. Petra a Pavla v Praze 8-Bohnicích. Prvním administrátorem byl jmenován Radek Kuchař (od 1. 2. 2004 farářem). Od 1.1. 2006 je jmenován farářem Pavel Klimovič.